Štěně jako štěně

Správné štěně by mělo mít čtyři packy, dvě uši, jeden čumáček a maximálně jeden ocásek. To ví každé malé dítě a není problém si pohlídat, aby vám místo štěňátka někdo nepodstrčil například prťavého pásovce. I když ten má taky čtyři packy… Nicméně, pokud propadáte dojmu, že je štěně jako štěně, že správný počet uší stačí a že „nebudeme přece chodit na výstavy, nepotřebujeme doma šampiona“, tak se z něj zase hodně rychle vzpamatujte. My taky nechodíme na výstavy. Ale stejně tak si rádi odpustíme i extrémně časté návštěvy veterináře, děkuji mnohokrát.

thumb_DSC_0109_1024

Nebudu nijak přehnaně moralizovat a šířit osvětu… ale moment, vlastně budu! Protože tady se nebavíme o pořízení věšáku na ručníky, ale o živém kamarádovi, parťákovi na dalších X let a je snad v zájmu každého z nás, aby se prcek měl hezky a měl dobrý život. Naštěstí to nemusím psát všechno od začátku, protože to už za mě udělali jiní, mnohem povolanější. Pro všechny potenciální majitele psů: sežeňte si knížku Továrna na štěňata a nezvedejte se od ní, dokud ji nepřečtete třikrát + jednou pozpátku. A pokud by to pro někoho bylo neúnosně časově náročné, může mrknout alespoň na tenhle článek o výběru štěněte.

Štěně zkrátka není produkt, který by se dal vyrábět v neomezeném množství a s minimálními náklady. Štěně je živý tvoreček, někdy až tak, že kvůli němu nevíte, kam dřív skočit. Kupujeme si psa jako přítele a společníka a podle mého názoru je zázrak, že s tím pes vůbec souhlasí a chová se k nám jako k vlastním. Tak na kamarádovi nešetřete. Štěně má právo na dobrý start do života a jeho budoucí majitel by to neměl brát na lehkou váhu.

Jsme z chovatelské stanice a jsme na to hrdí! Oba kluci jsou a vždycky budou Francouzské lilie. Vybrat si dobrou chovatelskou stanici bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat, a hřeje mě vědomí, že naši broučci měli od začátku krásný život a tolik mazlení, kolik se jen do brabantíka vejde. A kdo nehledá šampiona ani konkrétní  rasu, vždycky může vyrazit do útulku a najít svého kamaráda mezi těmi, kteří zatím neměli tolik štěstí.

Období strachu

První knihou, ze které jsem čerpala informace o psím maminkování, byla Dášenka. Trošku naivní, ale přece jen hodnotná příručka, dalo by se říct. Přinejmenším neukazuje štěňátko jako rozkošného plyšáčka, který na vás celý den jen věrně zírá a kam ho postavíte, tam ho večer najdete. Musíte uznat, že je v tom téměř snaha šířit osvětu a odradit děti od toho, aby neuváženě loudili na rodičích pejska. A taky díky Dášence vím, jak se fotografuje štěně. Jak? Přece špatně. A je mimochodem úplně fuk, jaký máte foťák.

muffinek

Když došlo po letech na skutečné pořizování pejska a bylo zapotřebí nastudovat si nějakou non-fiction „psí“ literaturu, přečetla jsem Když jde štěně do světa od Linn Palmové. Je to báječný rádce do začátku, obzvlášť pro ty, kteří zatím viděli psa jen na obrázku. Ale nesmí se brát až tak úplně doslova… Je to zkrátka severská výchova. Prakticky vám zakazuje štěně jakkoliv usměrňovat nebo se mu vměšovat do života. Vodítko nikdy nesmí být napnuté, nikdy nesmíte zvýšit hlas, nikdy nesmíte tohle a tamto… Zkrátka chraň vás ruka Odinova, jestli se na štěně byť jen zle podíváte. No. Řekněme, že takhle vychováte sotva brabantíka. Ale pokud si hodláte pořídit vlčáka – tak Cesara na vás! Viz předchozí příspěvek (Ave, Cesar!).

thumb_DSC_0042_1024

Ovšem z hlediska každodenní „údržby“, pořizování výbavy a celkově získání představy o tom, co to znamená mít doma psa, je kniha základem, bez kterého byste vůbec nikam dál neměli pokračovat. Nevsázejte jen na internet, kde je odborníkem každý, kdo se za něj prohlásí. Řadu věcí si člověk předem neuvědomí, nenachystá a štěněte se pak nezeptáte. Štěně spoléhá na to, že jste psí mámou a basta. Psí máma ví všechno sama.

Například, řekněme, koho by napadlo, že štěně v průběhu dospívání prochází několika „obdobími strachu“, jak to nazývá autorka. Zdálo se mi to nepravděpodobné až postavené na hlavu. Malé štěňátko, které se jeden den projevuje téměř jistě a vyrovnaně, se přes noc začne bát i vlastního stínu a třeba týden bude poplašeně štěkat při sebemenším zašustnutí. To zrovna. Ale věřte nebo ne, bylo to přesně jako v knížce. Ve čtvrtek jsme mohli projít známou trasu kolem domu úplně v klidu a Dobby se nesl jako páv, v pátek ale ze stínů vyskákali bubáci a najednou štěkal na popelnice, na motorky, na dopravní značky… Výborná rada je pomalu a nenásilně štěně dovést (dotáhnout na vodítku) až k předmětu hysterie a pak si na něj sáhnout. Štěně pochopí, že když vás to nesežralo, nesežere to ani jeho, a můžete pokračovat. No jo. Ale co když štěně štěká na jedoucí vlak? A nebo – tady ponechávám prostor pro vaši fantazii – co byste mi poradili, když Dobby dostal záchvat při objevení pána, který v kleče, napůl ukrytý pod autem, spravoval… no kdo ví, co to tam všechno je. Koukal z něj jen zadek a Dobby se mohl pominout. A to mám jako přijít a říct Promiňte, můj pes se vás strašně bojí, mohla bych vám sáhnout na zadek, aby pochopil, že nejste strašidlo???

muffin-boty

Zkrátka musíte být připravení na všechno. Vhodná literatura vám pomůže předcházet nedorozuměním mezi vámi a štěňátkem, která by vás oba mohla jen zbytečně stresovat.

Ave, Cesar!

Správný pejskař fanatik musí mít i svou psí knihovnu. Tedy prý by nemusel mít nutně celou polici knih o zvěrolékařích, krmení, o výběru plemene, výchově a socializaci… ale to mi nikdo včas neřekl. Každopádně přinejmenším jeden dva svazky na téma „pes a příbuzné katastrofy“ by se každému páníčkovi doma hodily. Já jsem právě dočetla poslední knihu od Cesara Millana Krátký návod, jak udělat psa šťastným a kluci jsou spokojení až na půdu. No tak ne… Ve skutečnosti chrápou v pelíšku a literatura je ani v nejmenším nevzrušuje.

muffin-stromovka

Já si ale ve své tvrdohlavosti myslím, že by jim nějaká ta maličká změna nemohla ublížit a že nikdy není pozdě na to dovzdělat se v oblasti psího rodičovství. A tak jsem důkladně prostudovala – mimochodem velmi ledabyle přeloženou – příručku od samotného zaříkávače psů a objektivně ji srovnala s naší denní rutinou. No… Předem bych chtěla upozornit (pro ty, kdo Cesara neznají), že pan cvičitel má za společníka pitbulteriéra – já brabantíky! To jen tak, aby bylo jasno…

V čem (zatím a trvale) pokulháváme:

1. Spaní v posteli
Spíme v posteli jako celá smečka a jsme na to hrdí!

2. Vůdce smečky
Cesar vyžaduje rozhodného a klidného vůdce smečky, kterého budou všichni bez rozdílu respektovat. Tak kdyby se spojily nejlepší vlastnosti nás všech, třeba by z toho skoro jeden víceméně-vůdce byl… ale jen skoro.

3. Pravidlo Pohyb – Disciplína – Náklonnost
A v tomto pořadí, přátelé. No řekněme, že tohle zvládáme tak na padesát procent… Přesněji v létě je to „pohyb, náklonnost, disciplína“, v zimě „náklonnost, pohyb, disciplína“. Ono se to lehce řekne, že pes musí mít jasná pravidla, hranice a omezení. Jenže když má brabantík 24 hodin denně výraz, který vás nutí se k němu rozběhnout, vzít ho do náruče a vykřiknout „Kdo ti to udělal?!?!“, to se těžko vychovává. Nedávno nás na ulici zastavila moc milá paní a když si kluky dostatečně poňuchňala, zeptala se nás přísně „A spinkají doufám v posteli, že ano???“. Ale děláme, co můžeme. Umíme sedni, lehni, pac a čekej. To je na brabantíka už skoro vojenský dril.

V čem jsme poslušní páně Cesarových přikázání:

1. Výběr psa
Asi nejlépe zpracovanou částí knihy je kapitola o výběru psa. Pokud by se jí člověk bez výhrady řídil, eliminoval by prakticky veškeré možné chyby při pořizování psa a následky z nich plynoucí. Jsem na nás pyšná (a stejně tak na kluky), když můžu prohlásit, že v tomto směru jsme postupovali zodpovědně a uvážlivě a že brabantíci jsou tím nejlepším, co naši smečku mohlo potkat. Brabantíci prostě vedou!

2. Nároky jednotlivých plemen
Cesar popisuje skupiny, do kterých se dělí jednotlivá plemena psů, a zároveň dodává specifické požadavky na výchovu a péči o ně. Samozřejmě mě nejvíc zajímalo, co si myslí o těch nejmenších chlupáčcích… A můj psí guru nezklamal – píše, že tím nejlepším, co můžeme udělat pro společenská a „toy“ plemena, je nechat je skutečně být tím, čím jsou. Být psy. Ne hračkami, plyšáčky, miminky a panenkami. Vozit psa v kočárku? Pořídit mu luxusní obojek s mašličkou? Postýlku? A dudlíka?? Kolik fotek pejska s dudlíkem už jste nutně museli vidět… To by nedokázala zprostředkovat armáda maminek ani za měsíc! Nechte svého pejska (i když váží tři kila a vypadá jako opička) aby byl psem. Aby byl vlkem, šelmou, zvířetem. Koneckonců – když už ho nutně musíte mít na fotce v šatečkách, od čeho je tady Photoshop? Nikdo skoro nepozná rozdíl… :)

muffin-obleceny

Můj koníček je pes

Správná socializace páníčka je jednou ze základních povinností zodpovědného psa. Je nutné si zajistit, že dvounožec, kterého si vedete na vodítku, vám neudělá v parku ostudu, nebude chlapácky poplácávat sousedovic fenku a házet míčky jako holka. Musíte si najít ty správné parťáky na venčení. Správnou trasu, hodné tety, které vás budou drbat za ušima, nejstrategičtější roh v okolí, který je nutné denně označkovat. Páníčka teprve postupně naučíte, co vám nejvíc chutná (trvejte nejmíň na konzervách!). Když na veterině předvedete pořádné drámo, sestřičky se budou moct přetrhnout, aby vás nacpaly pamlsky až k prasknutí. Chce to jenom přinutit dvounožce, aby vás vychválil a tvrdil, že neublížíte živé duši…

nablog

A tak, zatímco pes pilně socializuje páníčka, stává se z páníčka postupně pravý „pejskař“, nebezpečný to fanatik. Je to podobný stav, jakému propadají novopečené maminky – brouček tohle, brouček tamto… jen si prohoďte „hačal, broukal, poprvé capal!!!“ za „přinesl, roztrhal, oslintal pohovku, sežral křečka…“. Budete pyšní na svého čtyřnohého mazlíka a veškeré společenské zábrany, které by vám nedovolily se s ním chlubit, půjdou postupně do kytek.

muffin-maly

Pokud už jste majiteli jednoho nebo více psů, schválně si sáhněte do svědomí. Jak vypadá vaše nejčastější vyhledávání na Google? Co dělat když… („pes spolkl botu“,“pes ohlodal stěnu“,“pes utíká za fenou“,“pes systematicky deptá souseda“,“tchyně nadává na psa“,“pes pokousal tchyni“). Co vaše oblíbené weby? Máte slevu za věrnost na e-shopu s potřebami pro domácí mazlíčky? Čí fotky máte na lednici? Kdy jste naposledy svým přátelům vyprávěli o něčem, co se alespoň vzdáleně týkalo tématu méně než 100% psího?

lednice

Pejskařem se člověk nerodí. Narodíte se s láskou ke psům a ono to přijde samo. Postupně vás to pohltí a pak budete ze spaní odříkávat značky kvalitních granulí a zasvěceně klábosit (s kýmkoliv, kdo vás bude ochotný poslouchat) o výhodách různých druhů vodítek. A nebo – i to se může stát – si založíte blog a budete tyhle věcičky šířit po síti. Až vám z toho přeskočí. Viz první odstavec.

Počáteční krize

„A proč vlastně nemůžu mít psa?“

Protože jsi moc malá. Protože do bytu už by se nám nevešel ani pískomil. Protože ho nemá kdo pořád venčit. Protože maminka se bojí psů. Protože táta se bojí psů. Protože sestra se bojí psů. Protože pes smrdí a pouští chlupy a protože ho tady nikdo kromě tebe zkrátka nechce! Protože platíme nájem jako hrom. Protože bychom už nemohli jet na dovolenou. Protože (ach, ta hrůza!) bychom si už nikdy nemohli ráno přispat!! Protože… a na co vlastně chceš psa? Co se psem? Nemůžeš se realizovat nějakým smysluplnějším způsobem??

A takhle to šlo celé roky. S postupem času se důvody obměňovaly, ale základ je vám určitě jasný. Psa? Ježišmarjá, proč psa?

thumb_IMG_1362_1024

Já si nechci na nikoho zpětně stěžovat. Chci vám jen dokázat, že u mě to bylo o psech hned od samého začátku a nikdy (ani na moment) jsem si nepřestala přát svého čtyřnohého kámoše. Měla jsem poměrně jasnou představu. Bude to vlkodav. Nejkrásnější a největší pes široko daleko a až se budeme chodit venčit, budu ho rukou jen tak nonšalantně přidržovat za obojek, který ten mazlík ponese ve výši mých žeber.

thumb_IMG_0663_1024

Když jsme si konečně (KONEČNĚ!) jeli pro štěňátko, pro mé vlastní a první štěňátko, už mi biologické hodiny hrály na mozek jako na xylofon. Dobby měl čumáček jako knoflíček, kulaťoučké bříško a vážil necelá dvě kila. Smělé plány na zakoupení psa o velikosti XXL zpřetrhal majitel našeho pronajatého bytu, který prohlásil, že jestli má něco čůrat na jeho luxusní švédskou dubovou podlahu, tak ať je to alespoň co nejmenší. Ale vem to čert – NÁŠ klouček ve dvou měsících zvedal nožičku jako největší kápo, pomalu si dával dohromady budoucí harém (jinak byl ovšem úúúplně normální) a já šla do kolen. Cestu domů mi prospinkal na klíně a, pochopte, byli jsme majiteli psa! O nic víc už zkrátka nešlo.

IMG_0264_1024

Vystřízlivění přišlo ještě ten den odpoledne. Nejkrásnější štěňátko na světě mi sedělo na zemi uprostřed obýváku a mě pomalu začalo docházet, že to asi nebude taková legrace. Tedy ona by asi byla… pro někoho, kdo není asociál, pecivál a neskutečný zmatkář. Chudáčkovi Dobbymu ze mě šla hlava kolem. Jeho nová máma si neuměla poradit ani s tak základní věcí, jakou je venčení. Venčili jsme každou hodinu a já z něj ždímala alespoň dílčí úspěchy na poli vyprazdňování mimo domov, zatímco on chudák měl co dělat, aby se vůbec srovnal s tím, že jeho smečka je fuč a zahrada jakbysmet. Hned první noc si vydupal místo v posteli, které si pak během následujícího měsíce několikrát pečlivě označkoval. Neuměl být sám a já jsem neuměla být 24 hodin denně připravená chovat, kontrolovat, opečovávat a vychovávat. Je snad zázrak, že se mě nikdo (ani Dobby) během těch prvních týdnů nerozhodl poslat do útulku. Bývala bych si to zasloužila.

dobbymaly

Tak tedy… přečkali jsme to. Máma se uklidnila a dostala rozum a dneska už by se kluci mohli na kámoše v parku klidně vytahovat. Celý náš byt je jedna velká psí herna a tělocvična. Kam člověk šlápne, tam se válí hračky a nejrůznější sušené pozůstatky hospodářských zvířat. Dva brabantíci obývají celkem čtyři pelíšky, koberec, gauč a nejmíň polovinu postele.

I když víte jistě, že pes je to nejlepší, co vás může v životě potkat, neznamená to, že při setkání s realitou nebudete, řekněme, lehce na vážkách. Ale to se spraví. Zvyknete si. A bude to to nejlepší – to si pište.

Mluvím se psem

„Ty tady necháš toho psa jen tak sedět a kousat mojí ponožku??“
„Promiň, já myslel, že je jeho.“

Jakožto majitelé psa (brabantíka obzvlášť) na sobě s časem zpozorujete určité změny v chování. Začíná to nenápadně. Sem tam něco utrousíte jakoby mimochodem na adresu psa, něco neurčitého, co přímo nezapadá do základního balíčku povelů „sedni“, „lehni“, „fuj“ a „čekej“.  Třeba „no kdopak by si dal piškotek, kdo?“. Kdo asi. Pes sedí a kouká na vás, nechápe, proč kolem toho děláte takové divadlo – tak už mu ten piškot dejte, ne? A bude hůř.

thumb_DSC_0285_1024

Brzy se přidá průběžné brumlání, pokud zůstanete se psem sami doma. Po měsíci už mu budete běžně vykládat co děláte a proč – no já musím tady uklidit to špinavé prádlo, ale neboj, hned půjdeme ven, to bude prima, budeme v parku a tam bude peeeejskůůůů… no jéje. Pak vám to poprvé ujede i před ostatními členy smečky a když vás hned neodvezou s podezřením na úraz mozku, budete pokračovat vesele dál. Když se budete s vaším chlupáčem vítat po práci – ty jsi slaaaaadkej malej, mě se tolik stýskalo, no kdo byl hodnej kluk (případně – kdo tady zase nadělal ten bordel??? no kdo? ty lumpe mrňavej… že tě kousnu do nosu… – na brabantíka se ale určitě nevydržíte zlobit dlouho). Budete mu přát dobré ráno, budete se s ním loučit, někdy během dlouhého dne koncem týdne se ho možná zeptáte i na to, jaký má tohle všechno smysl.

dobbymalej

Pokud už jste zažili psa v domácnosti, určitě mi dáte za pravdu. Jen by bylo jistě zajímavé si odpovědět na otázku „proč?“. Proč se jako racionální bytosti chodící skoro výhradně po dvou uchylujeme k rozpravám se psem, který si s prominutím (a vy víte, že je to pravda) místo poslouchání většinou žvýká vlastní ocas. Osobně se přikláním k tomu chytroučkému kukuči, který na mě kluci dokážou udělat. Štěně za vámi všude chodí, všechno pozoruje a vypadá, že se každou chvíli zeptá, kudy do knihovny. A jak se prosím vás otevírá ta skřínka na pamlsky, smím-li být tak smělý? Když člověk na psa chvíli nemluví, má dojem, že se chová uraženě a povýšeně a že to od něj není fér. Taková tichá domácnost.

dobbymic

Mluvit na psa je normální a kdyby vám někdo chtěl tvrdit něco jiného, neposlouchejte ho. Ve svém vlastním zájmu. Můžete mluvit na něj, za něj, můžete „maminkovat“ (to jsme se ale krááásně vyvenčili…) – fantazii se meze nekladou. A nakonec skončíte jako my:

„Neslyšela jsem. Co jsi říkal??“
„Nic, mluvím se psem.“

Šach mat

Šachy hrát sice neumím… ale i tak poznám, o co jde, když mi uprostřed noci (kdy jsem si já zhýčkaná dovolila opustit strategickou pozici a dojít si na záchod) pěšák Dobby vleze na peřinu zmuchlanou u nohou a trubka Muffin zabere vršek postele i s polštářem. Šach mat. A teď se mamko snaž, hrabej se tu potmě slepá jako krtek a hlavně neprobuď tátu, protože ten by tohle divadýlko nad ránem jistě neocenil. Ach jo.

IMG_3056

Vidíte? Nevinné čumáčky… Od šesti do sedmi se pak věnujeme zábavám typu „já štěknu, ty zakňouráš a uvidíme, co z toho bude“. Právě dnes jsem si uvědomila, že už mě podobné zvuky prakticky nemají šanci probudit (i když Muffin má hlas jako pískací hračka) a jestli ano, tak jen na chvíli a vzápětí zase okamžitě usínám. Znáte to – když budete používat stejný budík několik měsíců, nakonec si na jeho melodii zvyknete a místo kýženého budícího efektu se vám docela dobře může vloudit do snu jako součást nějaké fantasmagorické představy. Tak takhle já to mám se štěkáním.

IMG_3049

Potom vyrážíme venčit, pěkně neučesaní a nemytí, protože štěněcí trpělivost je krátká a taky by mi to Muffin mohl demonstrovat na schodech do patra. Koneckonců, už jsem je jednou myla. Kluci jsou po ránu plní energie a spokojenosti. Jen počkejte na zimu, vy malé teplomilné veverky… Psí příručky mi diktují podniknout první ranní procházku co nejdelší a nejzajímavější, aby trochu zkrotila psí temperament, takže se nechám přemluvit i ke sprintu s vodítkem v tlamě (samozřejmě psí).

dam

To si tak běžíte v půl osmé ráno kolem silnice, provozujete vítanou improvizovanou show pro řidiče jak se snažíte chytit klíče, aby vám nevyletěly z kapsy, kluci rvou vodítka a nadšením uňafávají mezi zuby, díváte se pod nohy (abyste ty chůďata pro všechno na světě ještě nezašlápli) – takže se nedíváte pořádně na cestu, dostanete do hlavy větví ořešáku z cizí zahrady a nakonec smykem zabrzdíte, protože kluci už mají dost, teď už neběháme, kdepak. Teď si chceme očuchat boxerku z vedlejší ulice, tak kdybys laskavě povolila a uhnula, ať se jí dostanem… no skoro až do tlamy.

Psí rána jsou perfektním adrenalinovým zážitkem, který vás nabije na celý den a dá vám jistotu, že nikdy nevynecháte pořádnou zahřívací rozcvičku. I kdyby trakaře padaly.

Můj pes se nebude jmenovat Pivo!

Zatímco šetříte na štěně s PP (řekněme tak 15 až 20 tisíc korun + výbava… že jste nevěděli, kolik je to „dostatek peněz“, že ne?) a nebo vybíráte pejska z útulku (a žádnou třetí variantu už ani nezvažujte, prosím), čtete, přestavujete byt na poloviční protiatomový kryt a všeobecně se vzděláváte v oblasti krocení divé zvěře, možná by vás mohlo napadnout i to, jak se nový člen rodiny bude jmenovat. Ha, záludná otázka. Štěňátko s průkazem původu už bude mít své jméno od chovatele, pěkně podle vrhu, ve kterém se narodilo. Vždycky jsem si přála, abych směla vymýšlet jména řekněme 11 štěňátkům z vrhu Y… Náš Dobby je vlastně správně pod písmenem CH – Christopfer Robin. Muffínek je Mko a jméno mu zůstalo, ten by se s tím ksichtíkem prostě ani jinak jmenovat nemohl.

thumb_DSC_0054_1024

Ale každopádně platí, že svoje štěňátko si nakonec můžete pojmenovat jak chcete. Neexistuje žádná odborná komise pro dohled nad srozumitelností a mravní nezávadností psích jmen. Tedy neexistovala – až do teď. Teď si totiž projdeme pár základních pravidel, která by mělo splňovat každé jméno (a snad nejen psí), aby si jeho majitel nemusel připadat jako totální pako.

1. Psí jméno by nemělo nikoho urážet ani přivádět do rozpaků. To je první a nejdůležitější  věc, kterou si musíte uvědomit, protože když se vám malý neposlucha zaběhne v parku, budete na něj muset zaječet opravdu z plných plic, jinak se ničeho nedovoláte. Zkuste si to… vyvolávat na veřejnosti třeba… a mě se to ani napsat nechce…

2. Psí jméno nesmí být extrémně složité nebo příliš dlouhé. Budete ho totiž diktovat na veterině (Dobbyho pořád píšou s měkkým i a jedním b), zapisovat na úřadě (a to dokonce několikrát), nechávat rýt na známku… Pokud nekupujete psa o velikosti „tele 1“, tak mu nemůžete na obojek připnout známku s průměrem dezertního talířku.

3. Psí jméno musí být schopné postihnout několik velmi důležitých tvarů, které se budou náhodně střídat a donekonečna opakovat:

a) oficiální podoba pro veřejnost – na tu se vztahují výše uvedené požadavky (příklad: Dobby, Muffin)
b) přivolání – krátké, výrazné, maximálně dvě slabiky(!) – nikdy nebudete na nikoho volat tři slabiky, na to zapomeňte… (příklad: Dobby! Muffi!)
b) zase-jsi-udělal-louži-na-gauč – delší, rozzlobená verze jména, kterou chcete dát najevo úroveň naštvanosti (příklad: Dobbyslave! Mafiáne!)
c) přestaň-to-olizovat/žrát/označkovávat – kratší verze při krizové situaci, kdy máte vztek, ale nemáte na něj dost času (příklad: Dobbyne! Muflone!)
d) muchlací přezdívka – používá se v období klidu a ideálního duševního rozpoložení, když se pejsek rozvaluje v polštářích a vy máte chuť ho samou láskou sníst ke svačině (příklad: Dobbínku, Muffínku)

thumb_DSC_0075_1024

Takže – jak se bude jmenovat? Je to na vás. Ale až budete vymýšlet zdrobnělou/rozzlobenou verzi jména „Tequila“, vzpomenete si na mě.

Domácí mazlíček na míru

Než se dostaneme k detailům péče o štěňátko (a s tím souvisejícího tříbení charakteru), musíte si odpovědět na otázku – skutečně je pro mě / pro všechny v mé rodině právě pes tím pravým zvířecím společníkem? Pokud máte byť i jen sebemenší pochybnosti, pravděpodobně se vám bude hodit následující jednoduchý a efektivní průvodce výběrem domácího mazlíčka. Nezapomeňte – základem úspěchu je odpovídat 100% pravdivě. (Všem, kteří si tohle čtou na mobilu, se předem omlouvám…)

dotaznik

Vidíte to? Vidíte, jak blízko jste při uvažování o pořízení psa stavu, ve kterém by pro vás bylo nejlepší, kdybyste si koupili plyšového slona a pojmenovali ho Ronald? Péče o psa nebude procházka po pláži s prstem v nose – pokud ovšem nemáte bohaté zkušenosti v oblasti kynologie, rozlehlou zahradu, místo koberců dlaždice i v ložnici a nevyčerpatelné bankovní konto. V takovém případě vám gratuluji a můžete si pořídit třeba orangutana – pro mě za mě, může se u vás klidně houpat na lustru. Ale packu na srdce, takových šťastlivců mezi námi moc není…

Jestliže jste ovšem alespoň prošli v testu, můžete vesele pokračovat 1) ve spoření na štěňátko a 2) ve čtení a vstřebávání potřebných informací. Pro ty z vás, kteří před koncem zaváhali, zde je obrázek psa ve formátu .jpg:

thumb_DSC_0080_1024

Máma má štěně

Máma má štěně. Štěně má apetit a energii dvaceti tažných koní – ovšem maličkých, velmi veeelmi skladných koní. Tak tohle by se mělo napsat do slabikáře a číst dětem několikrát denně, jelikož je to výchovné a veskrze pravda. Copak chce někdo poslouchat o tom, že máma má maso? Zapomínáte na děti vegetariánů, vážení. Máma nemá maso. Štěně má maso. A kosti a sušené prasečí plíce a občas si k tomu přikousne omítky – to když se mu zdá, že mu chybí vápník. Štěně by mohlo z fleku dělat výživového poradce.

„Žvýkací kostička je nejdůležitější jídlo dne.“
~ Marzipan Muffin, nutriční specialista

muffinvyziva

Kam se chci dostat? Dobby by rád do psího nebe, kde jsou jenom fenky a žádná otravná mužská konkurence. Muffin by šel… nejspíš do postele. Ať už Muffinovy cesty vedou kamkoliv, vždycky je to jen okružní jízda z postele a zase do postele. A já chci říct – byť mě to samotnou bolí – že v otázce štěňátek by měl pokaždé zakročit někdo rozumný a hlavně včas.

Chci říct, že pokud zvažujete pořízení štěňátka, mělo by to být zodpovědné a dospělé rozhodnutí, podložené množstvím informací a cizích zkušeností, které vám mohou dát základní představu o tom, co vás čeká a pokouše. Štěňátka k Vánocům s mašličkou za krkem. Štěňátka z frajeřiny – počkej až to vyroste, nadělá z tvého jezevčíka studené tapas. Štěňátka vyžebraná a vybrečená, která rodiče pořizují vysloveně v sebeobraně. No řekněte, nekoupíte ho???

muffinnapolstari

Nekoupíte! Protože štěňátko (považte to zoufalé klišé) NENÍ hračka. A proč není hračka? Protože kadí, baští, cupuje, trhá, kouše, vříská, budí vás, značkuje, zvrací, doráží na cizí psy, nemocuje a tahá z rodinného rozpočtu jednu tisícovku za druhou. Daleko spíš než hračka je to miminko. Uslintané, chlupaté miminko, které se od začátku bude po hlavě vrhat ze schodů a do každé louže a vůbec nebude hajat v kočárku s dudlíkem v zubech. Dobře, ať jsem fér. Nebude řvát. Bude výt – ale nebude řvát. Výchova štěněte je méně hygienická, zkrácená light verze rodičovství, která vás bude stát spoustu sil a trpělivosti. Nikdo dopředu přesně neví, jak to bude probíhat. To je sladké tajemství. Nicméně pokud chcete mít alespoň rámcovou představu, tak v nově založené rubrice „Máma má štěně“ se dočtete o tom, co pěkného potkalo nás a jak moc nám z toho začalo hrabat.

muffinvtrave