Máme poslední dobou problémy s chováním. Dobby si nějak dovoluje – nejspíš by se měl doma podívat do zrcadla. Pořád si tak docela nepřipouští, že nemá 100cm v kohoutku a 70kg. Snažili jsme se vždycky vodit ho ke každému, kdo neměl vyloženě pěnu u tlamy nebo nesípal v posledním tažení. Znali jsme význam socializace štěňat a tříkilový uzlíček Dobby si hrál s čivavou stejně jako s německou dogou nebo stafbulem. Ale jak rostl, „mužněl“ a „sílil“ (v rámci maličkých, roztomiloučkých mezí), začalo se to postupně… kazit. Několikrát se zle nepohodl s konkurentem většího a zubatějšího plemene a teď už je to s klukama padesát na padesát. Buď to projde v klidu a nebo budeme zdrhat. Občas to bývá vážně ošklivé. Pro nás, samozřejmě. My jsme ta sežratelná strana. A tady se dostáváme k hlavnímu problému socializace ve velikosti XXS.
Když jsme si donesli domů Dobbyho, byl tak do dlaní. Muffínek ještě menší. Není snadné se v takovém případě osmělit a nechat chlupáče juniora, aby si hrál s ostatními psy a učil se mezi nimi pohybovat. Pokud většina cizích psů i štěňat má tlamu dost velkou na to, aby vašeho drobečka spolkla vcelku, může to u vás vést až k silné přecitlivělosti a občasným záchvatům hysterie. Malá rada – jestliže se bojíte velkých psů, nekupujte si ani krysaříka. Pes – jakékoliv velikosti – je totiž jako magnet. Přitáhne k vám tolik zubatých oblud, že by se to nevešlo ani do té nejhorší noční můry a bude jen na vás, jak se k tomu postavíte. Samozřejmě můžete chodit venčit v běžeckých teniskách a pokaždé, když zahlédnete řekněme vlčáka, vzít svého svěřenečka do náručí a střihnout si sprint na sto metrů. Ale pak budete mít doma uzlíček nervů. Odborný termín zní „vzteklá čivava“.
Spousta lidí prohlašuje, že když už si pořídit psa, tak pořádného PSA. Ty malé uštěkané rohožky s ušima nikdy. Ale proč jsou vlastně tak slyšet, když nejsou skoro vidět? Mají strach, protože většina lidí je raději okamžitě odnese, než aby riskovala napadení. A já se těm poplašeným páníčkům nemůžu divit. Jednou mi smečka vipetů naháněla Muffínka jako divokého králíka. Na Dobbyho vystartovala fenka vlkodava a když jsem ho bafla do náručí, začala se sápat na mě. V okolí máme ohaře, kterého obcházíme velkým obloukem, protože nás nesnáší až do morku kostí a Dobby mu odpovídá se stejnou razancí – jen zkrátka váží sotva čtvrtinu toho, co jeho protivník.
Zdá se to neřešitelné. Když nebudete štěně socializovat, bude hysterčit při sebemenším zašustnutí. Když ho pustíte ke každému, možná si ho dá Hektor z ulice k snídani. Nemám pro vás žádné ideální řešení, ale zatím nám to prochází. Chce to maximálně socializovat a zároveň být vždy připravený popadnout štěně a zdrhat. Takže na venčení žádná sluchátka, žádné koukání do mobilu a hlavně – žádné podpatky, prosím.