Počáteční krize

„A proč vlastně nemůžu mít psa?“

Protože jsi moc malá. Protože do bytu už by se nám nevešel ani pískomil. Protože ho nemá kdo pořád venčit. Protože maminka se bojí psů. Protože táta se bojí psů. Protože sestra se bojí psů. Protože pes smrdí a pouští chlupy a protože ho tady nikdo kromě tebe zkrátka nechce! Protože platíme nájem jako hrom. Protože bychom už nemohli jet na dovolenou. Protože (ach, ta hrůza!) bychom si už nikdy nemohli ráno přispat!! Protože… a na co vlastně chceš psa? Co se psem? Nemůžeš se realizovat nějakým smysluplnějším způsobem??

A takhle to šlo celé roky. S postupem času se důvody obměňovaly, ale základ je vám určitě jasný. Psa? Ježišmarjá, proč psa?

thumb_IMG_1362_1024

Já si nechci na nikoho zpětně stěžovat. Chci vám jen dokázat, že u mě to bylo o psech hned od samého začátku a nikdy (ani na moment) jsem si nepřestala přát svého čtyřnohého kámoše. Měla jsem poměrně jasnou představu. Bude to vlkodav. Nejkrásnější a největší pes široko daleko a až se budeme chodit venčit, budu ho rukou jen tak nonšalantně přidržovat za obojek, který ten mazlík ponese ve výši mých žeber.

thumb_IMG_0663_1024

Když jsme si konečně (KONEČNĚ!) jeli pro štěňátko, pro mé vlastní a první štěňátko, už mi biologické hodiny hrály na mozek jako na xylofon. Dobby měl čumáček jako knoflíček, kulaťoučké bříško a vážil necelá dvě kila. Smělé plány na zakoupení psa o velikosti XXL zpřetrhal majitel našeho pronajatého bytu, který prohlásil, že jestli má něco čůrat na jeho luxusní švédskou dubovou podlahu, tak ať je to alespoň co nejmenší. Ale vem to čert – NÁŠ klouček ve dvou měsících zvedal nožičku jako největší kápo, pomalu si dával dohromady budoucí harém (jinak byl ovšem úúúplně normální) a já šla do kolen. Cestu domů mi prospinkal na klíně a, pochopte, byli jsme majiteli psa! O nic víc už zkrátka nešlo.

IMG_0264_1024

Vystřízlivění přišlo ještě ten den odpoledne. Nejkrásnější štěňátko na světě mi sedělo na zemi uprostřed obýváku a mě pomalu začalo docházet, že to asi nebude taková legrace. Tedy ona by asi byla… pro někoho, kdo není asociál, pecivál a neskutečný zmatkář. Chudáčkovi Dobbymu ze mě šla hlava kolem. Jeho nová máma si neuměla poradit ani s tak základní věcí, jakou je venčení. Venčili jsme každou hodinu a já z něj ždímala alespoň dílčí úspěchy na poli vyprazdňování mimo domov, zatímco on chudák měl co dělat, aby se vůbec srovnal s tím, že jeho smečka je fuč a zahrada jakbysmet. Hned první noc si vydupal místo v posteli, které si pak během následujícího měsíce několikrát pečlivě označkoval. Neuměl být sám a já jsem neuměla být 24 hodin denně připravená chovat, kontrolovat, opečovávat a vychovávat. Je snad zázrak, že se mě nikdo (ani Dobby) během těch prvních týdnů nerozhodl poslat do útulku. Bývala bych si to zasloužila.

dobbymaly

Tak tedy… přečkali jsme to. Máma se uklidnila a dostala rozum a dneska už by se kluci mohli na kámoše v parku klidně vytahovat. Celý náš byt je jedna velká psí herna a tělocvična. Kam člověk šlápne, tam se válí hračky a nejrůznější sušené pozůstatky hospodářských zvířat. Dva brabantíci obývají celkem čtyři pelíšky, koberec, gauč a nejmíň polovinu postele.

I když víte jistě, že pes je to nejlepší, co vás může v životě potkat, neznamená to, že při setkání s realitou nebudete, řekněme, lehce na vážkách. Ale to se spraví. Zvyknete si. A bude to to nejlepší – to si pište.