Dobby a Muffin

Naše smečka je droboučká, křehká a neuštvala by ani chromou želvu po zápalu plic, ale co jí chybí na velikosti a síle dohání schopností získat si na svou stranu veřejné mínění. Když mě nezvládnou povalit na zem a vyžrat sušené ančovičky z pamlskovníku, jednoduše mi vysvětlí, že by bylo nanejvýš laskavé a ohleduplné, kdybych jim jich pár rozdala.

Dobby je prvorozený mazel a zdaleka nejhorší přilep-pata. Zkontroluje mě i když jdu jen do kuchyně vyhodit kapesník, pro případ, že bych se náhodou rozhodla úskočně slanit z balkonu a utéct z bytu bez něj. V noci spí stulený k nohám, protože musí hlídat a upozornit nás bublavým ňafáním na každého, kdo projde pod oknem. Nedal by své dvounožce ani za kilo svíčkové. Možná tak za dvě…

dobbynagauci

Dobby je brabantík černý s pálením a jeho celé jméno by se ani nevešlo na známku. Christopfer Robin Francouzská Lilie. Tak mu ale nikdo neříká. Nejčastěji vystupuje pod pseudonymem Dobbyslav – případně Dobbin. A nebo „ty příšero zelená, přestaň si na něj dovolovat!“. Dobby je totiž Starosta. Patří mu celá ulice, přestože značky má sotva deset centimetrů nad zemí. Když si vykračuje, nosí hlavu nahoru a ocásek ještě výš, aby bylo jasné, kdo tady tomu velí. Holky si obhlédne a očuchá, menší a mladší kluky toleruje, protože z toho ještě nemají rozum, ale zásadně štěká na všechny chlupaté korby, které mají čumák ve výši pěti brabantíků stojících na sobě. Pral by se třeba do roztrhání těla – však má taky koho si hlídat. Dobby je brabantík s určitou zodpovědností.

thumb_DSC_0907_1024

Muffin k nám přišel víc než rok po „bráchovi“ a od té doby je chudák macho Dobby zásadně označován kolemjdoucími jako „maminka“. A to mají prosím oba dva modré kšandy. Copak ta barva už pro nikoho nic neznamená? Muffínek je pravý opak našeho siláka s citlivou duší – je to srábek a princezna, mamánek, kňoura, ve všech ohledech naprosto nevinný subík. S duší lenochoda. Když páníček zachřestí vodítkem, Dobby vzorově nastoupí ke dveřím a nastaví se, aby mohl dostat postroj, zatímco Muffínek pěkně při zemi peláší do ložnice, kde se tiskne k černému potahu na postel a snaží se splynout s okolím. A pak že jsou psi barvoslepí.

thumb_IMG_1558_1024

Na noc si Muffínek vybírá nejměkčí polštář a když se příležitost naskytne, položí hlavu paničce na krk a funí jí do ucha. Co kdyby – ta hrůza – už zase přišel bubák? Tak malé štěňátko má totiž ještě všude mraky psích příšer a obluďáků. Špatně složíte deku na prádelník a nad ránem vás probudí hysterický výstup chlupatého uzlíku, který už už čeká, až po něm ta bestie skočí. Postupně se člověk dostane do stavu, ve kterém je okolo třetí ranní schopen naprosto automaticky vzít broučka do náruče, za neustálého chlácholení ho vynést z postele, pohladit tu zlou a zákeřnou deku, nechat prcka, aby si ji očuchal, zase zalézt pěkně pod peřinu, zhasnout a druhý den si to téměř ani nepamatovat. Lidské mámy tou dobou přebalují a krmí – my osaháváme různé druhy textilií. Inu, každý má to svoje.

thumb_DSC_0818_1024

Christopfer Robin a Marzipan Muffin. Stejnou mají snad jen barvu, ale dohromady tvoří sehraný tým, který by na vás vyžebral i poslední piškot. Dva brabantíci místo jednoho – to jsou zamotaná vodítka a závěje chlupů v koutě, ale především dvakrát tolik uslintané pozornosti a nepřetržitý zábavní program „kousni bráchu a pak zdrhej jako mešuge“. Dva brabantíci se dobře snášejí, vyhrají si a nesní toho víc než středně hladový kokršpaněl. U jednoho bráboše zkrátka nezůstanete. Nevěříte? Však ono vás to dožene.