Děláme ostudu?

Není to tak dávno, co si u nás začaly návštěvy podávat dveře. Já vážně netuším, co je k tomu vede, snad ta uklidňující přítomnost dvou obživlých plyšáků. Lidé si k nám chodí pro olíznutí tváře a důkladnou prohlídku kabelky – „Vaše zavazadlo bylo podrobeno kontrole a můžeme s jistotou potvrdit, že se v něm nenachází žádné uzeniny.“ Alespoň doufám, že si k nám lidé chodí pro podobné legrácky, nic moc lepšího už jim totiž nabídnout nemůžeme. A s vyšším počtem návštěv také přirozeně roste množství času stráveného luxováním, utíráním prachu a maskováním zásadních nedostatků našeho opotřebovaného bytu.

blog-18.12.2017.-2

Nedávno jsme odtáhli gauč, abychom mohli znovu natřít stěnu pod oknem, na kterou jsem omylem vylila hrnek čaje. Ptáte se, jak může vůbec dojít k tak politováníhodnému incidentu? Tak si dobře pamatujte, že až se budete s Muffinem přetahovat o sušené prasečí ucho, musíte si nejdřív odložit hrnek. Ten prcek má sílu. Každopádně pod gaučem jsme objevili odpudivou směsici prachu, chlupů a ožužlaných ostatků velkých savců – a taky hotové pohřebiště tenisáků. Za tenisáky utratíme skoro tolik, kolik dáváme za krmení a není se co divit. Některé kousky vypadaly po lehkém oklepání jako nové – nejspíš zajely pod pohovku hned při prvním aportu. Teď už jsou míčky bezpečně uklizené a zbytek „ztraceného pokladu“ letěl do popelnice. Už se nemusím dál stydět a předstírat, že žádný gauč nemáme a nikdy jsme neměli. „Co, tohle? Ale, to je jen velký psí pelíšek…“

blog-18.12.2017.-3

Ale není to jenom gauč (ten gauč, který jsem potáhla dekami, pro případ, že by ho někdo pozvracel), co mi dělá vrásky na čele, když se rozhlédnu po našem skromném obydlí. Koupili jsme například nový botník a ten starý, okousaný jsme ukryli do sklepa. A co myslíte? Za týden už byl roh pryč! Nikdy nepochopím choutky naše nejmladšího, který odmítá granule, sotva do sebe nasouká vařenou stravu a pak jde a ohlodá botník, slupne výplň z roztrženého plyšáka, o kterého předtím zápasil s bráchou, nebo si olízne trochu hlíny z páníčkových bot. Vy mu podstrojujete a přitom je docela možné, že kdyby dostával krmení pro prasata, byl by vůbec nejšťastnější.

blog-18.12.2017.-1

Tohle (viz fotografie) je nejhodnější pes v našem bytě! Bezkonkurenčně.

Máme okousanou stěnu v předsíni – to už jsem přetřela barvou, ale stopy zubů jsou pořád jasně patrné na rohu i nad pelíškem. Všude jsou závěje chlupů a kdybych jeden den nevyluxovala, brodili bychom se v tom po kolena. Máme taky pěkně „psí“ podlahy. Už když jsme se stěhovali, bylo jasné, že podlahy v našem novém bytě pamatují lepší časy. Ale namáhali jsme se je snad rekonstruovat? Ani náhodou. Bylo to od nás věru prozřetelné, jelikož to, co si naše parkety zažily s příchodem Muffina do domácnosti, to bych nikomu nepřála ani vidět, natož uklízet. Jednou, když dostal průjem, namáčkl se nějakým záhadným způsobem na stěnu tak, že zvládl znesvětit obě plochy naráz. To už šla maminka do kolen. Když jsem zmiňovala tenisáky, víte, kolik utratíme za papírové utěrky, toaletní papír a čisticí prostředky? Vědět nechtějte. Do budoucna mám v plánu domluvit množstevní slevu.

Říkám si, máme vůbec nějakou šanci důstojně uvést návštěvu? Spíš ne. Ale co. Nikdy jsem nechtěla mít neviditelné psy, kterým bych nedopřála ani jedinou hračku a odháněla je od nábytku. Když už jsme jednou smečka, tak to u nás podle toho musí vypadat. Nepotřebujeme změnu interiéru – stačí změnit přístup. Od teď budeme všem říkat, ať nás přijdou navštívit do naší velké, útulné a vyhřívané psí boudy. Já vám dám pořádek, vy měkoty.

Zvykání na samotu

Jednou z prvních věcí, které se musí každé štěňátko naučit, je zůstávat o samotě – pravidelně a bez větších protestů. Nemůže vám přece pokaždé zdemolovat byt a radostně počurat boty, když se konečně uráčíte vrátit domů. A co by tomu řekli sousedi? Kdo máte svoje vlčáky, svoje jacky a kokršpaněly – vy si budete muset nakoupit příručky, vyrazit na cvičák a obrnit se svatou trpělivostí. Můžete taky koupit XXL klec, obětovat prádelník po babičce a udělat v obýváku „psí koutek“. Ale následující řádky jsou určeny výhradě pro majitele brabantíků, grifonků a možná (možná – nemám to potvrzené) mopsíků. V našem případě je to totiž trošku… složitější. My nemusíme učit naše štěňátka zůstávat o samotě. My se musíme naučit, jak vydržet byť i jedinou hodinu bez nich.

blog2

Nikdy nezapomenu na ty Dobbyho kukuče, když byl ještě sotva kulička chlupů s očima. Ten výraz – tak si běž. Já to tu zvládnu. Ale je ti doufám jasné, co jsi provedla… je ti jasné, o co přicházíš? Tak už jdi… a nedělej nám to oběma ještě těžší… Indická telenovela hadr. Manipuloval – ale on to zvládal. Já ne. Tedy… prvních pár dní jsem si myslela, že bych byla nejradši na sto mil od nejbližšího štěňátka, ale to byla jen taková lehká laktační psychóza. Nic vážného. Až postupně jsem se… zamilovala. Teď jsem v tom až po uši, nedovedu si představit ráno bez štěňátek ve společném pelechu, nedovedu si představit den bez venčení. Podívejte, nikdo nikdy neřekl, že to bude snadné. Nikdo mě ale taky dopředu nevaroval, že to bude tak náročné…

Musíte se naučit nestresovat ani sebe, ani štěňátko. Pravidlo číslo jedna – nikdy se neloučit. To je základ, to je největší zkouška, to je peklo. Člověk si připadá jako tyran, jako bezcitný a zavrženíhodný sobec. Ani se na něj nepodívám, ani mu neřeknu „ahoj“… Pravdou ale zůstává, že pes vašemu „ahoj“ nerozumí. Pes z vás jen cítí nervozitu a strach, zpanikaří – a přesně v ten moment vy bouchnete dveřmi a necháte ho samotného, aby se chudáček doma klepal a čekal, jestli se mu ještě kdy vrátíte. Musíte překonat ty smutné pohledy, netopýří ouška, musíte zapomenout na ten opičí čumáček, nadechnout se a vyrazit do práce – protože, přiznejme si to, konzervy a sušené plíce nejsou zadarmo.

blog1

Pravidlo číslo dvě – nikdy se nevítat. To ovšem nedodržujeme. Nikdy jsem nebyla schopná naučit kluky, aby se nestavěli na zadní a nesápali se po mě (a po všech našich návštěvách). Naopak – sama tomu pomáhám, naše přivítání mi skutečně nepřidávají na vážnosti a zdravé důstojnosti – padnu na kolena a začnu si s klukama vyprávět, šišlat, objímat se, drbat je za ušima… zkrátka pokaždé ztropíme hotový cirkus. Takže – pamatujte na pravidlo číslo dvě. Ale nezapomeňte, že to jde případně i bez něj…

A když se konečně naučíte odpoutat od svého miminka, odtrhnout se ode dveří a skočit si třeba alespoň nakoupit, přichází vysoká škola psích maminek – dovolená. Od jisté doby už mi dovolená musí slibovat skutečně kopec nevšedních zážitků, abych vůbec zvažovala, že mi to stojí za to, opustit moje broučky. Páníček mě musí odvážet téměř násilím – prakticky zamčenou v kufru, abych dokázala přenechat Dobbyho s Muffinem v péči jakékoliv třetí osobě, jelikož už týdny před odjezdem sepisuju podrobné návody, jak se o ně nejlépe postarat, a budím se v noci s pocitem, že nikam nemůžu, protože to nikdo nezvládne tak jako já. A oni mi tady smutkem snad uschnou, miláčci moji… Zkrátka hysterie level 1 000. Moje vlastní lidská maminka mi pořád opakuje, ať si hlavně užiju volna a nemyslím pořád jen na psy. Ale to se lehko řekne. Když i páníček zvládne bez problému jen první den – a první ráno v hotelu si pochvaluje, že nemusí jít venčit – ale vzápětí už kouká po cizích mazlíčcích. A v polovině dovolené jsme totálně psychicky rozložení oba dva. Skoro se to stydím přiznat… ale uprostřed výletu do Kodaně jsme například krmili racky a museli jsme toho nechat kvůli akutnímu záchvatu stýskání, když nám oběma jeden obzvlášť drzý a vychytralý hladovec začal až nápadně připomínat Muffina. Pokud si zakládáte na seriózním vystupování, někdo by vás měl dopředu varovat, že brabantík asi nebude plemeno pro vás…

blog3

Dvojnásobná radost?

Aneb proč máme dva psy.

Jeden brabantík přijde na míň peněz. O tom se nedá diskutovat, to je prostě fakt. Jeden brabantík skoro nic neváží, takže ho kdykoliv naložíte do batohu a můžete vyrazit kam se vám zlíbí. Jeden brabantík nenadělá tolik škody. Nemá moc jak – aby se sám s ňafáním vrhal do polštářů na gauči, rozhazoval je po zemi a žvýkal polstrování – na to ho neužije. Alespoň Dobbyho určitě ne…

blog2

Jednoho psa snáz uhlídáte. Venčení vám zdaleka nenadělá tolik vrásek jako každodenní snaha zvládnout na vodítku dva chlupaté zlobiváky – každého s úplně jinou povahou. Když jde proti nám cizí pes, Dobby se zastaví a zaujme pozici „kočka po ránu“, kdy vztyčí ocas, protáhne záda a číhá. Muffínek… já nevím, Muffínek vypadá, že by nejradši sprintoval psovi přímo do chřtánu, ale zároveň se bojí, takže začne poskakovat a štěkat, táhne mě dopředu a hned zase uskakuje do bezpečí. Takže já se motám po ulici, v upažení vypadám jako strašák do zelí… kdybych k tomu měla ještě samonavíjecí vodítka, to už bych se musela nutně zbláznit.

blog1

Náhoda je blbec. A tak vždycky, když z něčeho kurýrujeme jednoho prcka, druhý pro jistotu chytí něco jiného, aby o něj byl taky zájem. Jeden nemá rád stříhání drápků, druhý nesnáší čištění uší. Takže v klidu nezvládneme základní udržovací péči. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Proč tedy nemáme jen jednoho psa?

Protože když byl Dobby ještě sám, trávil většinu dne poleháváním na gauči (nebo u mě na klíně). Když jsme odcházeli z domova, nesl to statečně, neplakal ani neřval. Ale mně to mohlo srdce utrhnout, že tam bude hodiny sedět sám, koukat se do zdi a doufat, že se pro něj jeho smečka vrátí. Zkrátka to nebylo fér. Trávím s kluky veškerý volný čas, ale nikdy bych psovi nemohla nahradit parťáka stejného druhu. A tak budu klidně tahat jednoho psa v batohu a druhého v klokance, klidně budu chodit na veterinu třikrát týdně, když je špatné období a předáváme si doma nemoci. Budu kupovat dva druhy krmiva, protože každý brouček má trochu jinou představu o dobré večeři. Jen když je pak uvidím si hrát, ohryzávat si navzájem uši a lítat zběsile po předsíni. Jen když budou spát spolu v jednom pelíšku, aby nikomu už nemohlo být smutno. Jednou mám za ně zodpovědnost – tak se zkrátka musím starat.

Jarní fitness

Jaro je tady! Tedy… tady u nás. Pokud u vás ještě ne, moc se omlouvám za předčasné nadšení. Každopádně my už vyrážíme denně na dlouhou procházku, aby se kluci pořádně protáhli a setřásli ze sebe zimní deprese i přebytečný tuk. Už není důvod trávit celé dny na gauči nebo v pelechu, přestáváme se vykrmovat a aportujeme jako o život.

blog1

Naivně jsem si myslela, že je po zimě utahá první delší procházka. Že to nebudou mít ještě „v packách“. Ale kdež! Neutahám je pořádně ani po dvou hodinách. Přijdeme domů, půl hodinky si schrupnou a zbytek odpoledne se věnují řecko-římským zápasům v chlupatém stylu. Z toho ovšem jasně vyplývá, že brabantík (samozřejmě ani grifonek, nechytejte mě za slovo) není žádný gaučák. Bude gaučákem jen v případě, že mu nedáte jinou možnost. A to by byla škoda. Brabantík má potenciál, je to miniaturní atlet a drobounký vytrvalostní běžec. Dejte mu šanci, vyražte na dlouhý výlet a uvidíte. Dobby už teď nadšeně prolézá potoky, ráchá se v blátě a loví straky. Sice by neulovil ani šneka – ale snaha, ta snaha tam je.

blog3

Chystáme se letos klukům dát trochu zabrat. Budou s námi pěkně běhat, budou chodit okukovat vzdálené příbuzné v zoo… Když byl Dobby ještě prcek, zoo ho nechávala chladným, zvířata kolem sebe prakticky nevnímal – až jsme došli s obyčejné ceduli, na které byl tapír z papíru. To se mohl uštěkat k zalknutí, jak se vyděsil. Ale abych neodbočovala – zkrátka letos žádné flákání, chceme přece zdravé a aktivní mazlíčky. I páníčky. A jako celá rodina se připravujeme na pochod Praha-Prčice. Sice jen na 35km, ale stejně. Uvidíme, jak se klukům zalíbí v terénu, až je vytáhneme někam dál, než do parku. Upřímně se naprosto škodolibě těším, až uvidím Muffina, jak má konečně dost a nechce táhnout na vodítku ani lítat jako blázen.

Procházkové fitness prospěje všem členům smečky. A to, že máte „jen“ brabantíka a ne vlčáka, není žádná omluva. Brabantík je šikula. Alespoň ti naši by se dali zapřáhnout do vozíku a mohli by klidně táhnout náklad na celodenní výlet. Asi je žene jaro. Tak je přece nebudeme brzdit.

blog2

Společenské zábrany

Muffin nemá žádné společenské zábrany. Tak a je to venku. Nedávno jsme se pozastavovali nad tím, jak je možné, že se snažíme už rok na něj výchovně působit, všeobecně ho umravňovat a klidnit jeho temperament – ovšem bezúspěšně. Vždycky na chvilku poslechne, ale jakmile dojde na socializaci, je všechna snaha v kýblu. Muffínek zkrátka nezná limity lásky k bližním.

blog1

Nedávno jsme šli venčit a poblíž popelnic na tříděný odpad jsme narazili na dvě dámy, zabrané do živého rozhovoru. Jedna právě chválila provedení dětské postýlky a rozplývala se „…no je krásná, prostě krááásná, fakt se povedla, úplně nááádherná…“. Vidíte tam ta protažená „á“? Tak to je voda na Muffínkův mlýn. Dlouhá „á“, zamlaskání, zapískání, slova jako „brabantík“, „pejsek“, „rozkošnej“ – prakticky cokoliv, co kdo vypustí z pusy, když to zní dostatečně vstřícně a mile. Muffínek, kterého si dáma pochopitelně ani nevšimla, se postavil na zadní, začal na ni mávat packami a poskakoval, jako by měl pod zadkem pružinu. Už jste někdy zkoušeli odtáhnout na vodítku psa, který odmítá jít spořádaně po všech čtyřech a místo toho se tváří, že odteď z něj bude surikata?

blog2

To se potom těžko vychovává. Tohle nemám ničím podložené, je to jen moje osobní domněnka – ale při výchově Muffina mám neustále pocit, jakoby po mně netrpělivě mával rukou (=packou) a říkal „jo, jasně, ale počkej moment – tohle je DŮLEŽITÝ!“. Našemu andílkovi je právě rok. A mně se zdá, že se na světě ještě pořádně nerozkoukal. Polovina věcí ho děsí, druhou polovinu zbožňuje až k zbláznění. A tak se procházka mění na výpravu stylem „čucháme, značkujem, čucháme – AUTOBUS: VYDĚŠENÝ ÚSKOK STRANOU – čucháme, čucháme – SOCIALIZACE!!! – čuchááááme… ZBOŽŇUJU TENHLE KUS BLÁTA, MAMI – SMÍM SI HO VZÍT DOMŮ???“. Můžu se zlobit, ale stejně mi to není nic platné. Vzpomínám si na radu, kterou mi dala veterinářka při prvním očkování Dobbyho, když jsem se celá zoufalá vyptávala, jestli je normální, že se moje malé štěňátko venku chová jako tasmánský čert. „Má prostě radost ze života. Tak mu ji nekažte.“

Kdo hlídá hlídače

Přece já. Proč by člověk nemohl mít hlídacího brabantíka? Dobby si rozhodně myslí, že v naší rodině nějakého pořádného psího borce potřebujeme. A než dorazí, pokouší se ho alespoň částečně nahradit. Kolikrát už mě vzbudil ten chlupatý andílek, který spal stočený u mé hlavy, čumáček připlácnutý na mém čele. Je to pokaždé stejné. Někdo projde podchodem v našem domě, nedej bože, aby ještě zaštěkal cizí pes, andílek se naježí, skokem plavmo se vymrští do nohou postele a začně štěkat jako dobrman. A protože bydlíme v prvním patře, máme takovouhle estrádu třeba desetkrát za noc.

blog2

Musíme toho našeho hlídače dobře hlídat. Aby si neublížil. Aby z toho ještě nakonec nedostal infarkt. Aby nevyskočil z okna, až příště zahlédne ohaře… Záhadou mi zůstává poklidné sousedské soužití v našem domě. Nedávno jsem potkala sousedku na patře, drbala ta dvě zlobivá strašidla za ušima, kluci tancovali na zadních jako v cirkuse a paní se jen tak mimochodem zmínila, jak je báječné, že vůbec nejsou slyšet. Vždyť ti miláčci snad vůbec neštěkají! Ha, chyba. Máme prostě jen skvělé dveře. A nebo jsou sousedi ze staré školy a mají dojem, že pes musí štěkat HAF HAF HAF. My máme ovšem malou tlamičku. My štěkáme MŇAF MŇAF MŇAF.

blog3

Vůbec nejhorší je ale uhlídat hlídače dva. Teď nemluvím o Muffinovi, ne ne, Muffin není hlídač. Muffin je opička. Muffin štěká zásadně jen ze strachu. Jeho štěkání by se dalo volně přeložit jako „pomoc, pomoc, nechte mě, jsem moc malej!“. Ne, já mluvím o tom, jaké to je, když se u nás výjimečně vyskytne ještě třetí chlupatý výtržník a jaká je to potom mela. Zatím jsme hlídali cizího psa jen dvakrát. A uvidíme, kolikrát si ještě hlídat troufneme…

blog1

První miláček nám počural koberec, závěs, gauč, pelíšek a postel. Značkoval si nové území. To se pračka měla… Dobbymu se nový pořádek ve smečce vůbec nelíbil a vztekal se div mu nepraskla žilka v oku. Chudák mazlík musel večeřet o samotě a spát v předsíni.

Druhý brouček byl už vychovaný a čistotný. Udělal jen obrovskou louži těsně za dveřmi do domu, takže jsme ještě několik dní museli vycházet do ulice bokem. Řádil s kluky jako černá ruka, lítali z obýváku do kuchyně a zpátky jako takové malé lokální tornádo. Ovšem jen do večeře. Jakmile mazel uviděl granule, zdivočel, sežral všechny tři porce a malér byl na světě. Zbytek večera proběhl relativně bez problému, ale museli jsme na pořádek a klid dohlížet pěkně zblízka, jinak by se ztráta večeře probírala pomocí zubů a drápů. Nový přírůstek si budoval postavení ve smečce a nechtěl ustoupit ani o píď. A tak spal taky v předsíni.

Já hlídám hlídače. Už mám praxi, ale dlouhodobě zvládnu jen jednoho. Ještěže Muffínek se vyloupl jako takový ustrašený, neprůbojný prcek. Alespoň k nám skvěle zapadl. A teď už musím jít luxovat chlupy. Našeho posledního nocležníka ještě teď  po kouscích vymetáme zpod nábytku.

Máme doma psa?

Byla jsem nařčena, že se ke svým psům chovám jako k dětem. Tak zaprvé… neříkám, že ne. Ale není to tak jednoduché. Ráda bych se nad tím na chvilku pozastavila a sáhla si do svědomí, aby bylo v téhle věci jasno. Trpělivost, prosím, však já si nějakou výmluvu vymyslím… 🙂

Nemůžu nepřiznat, že se na kluky dívám skutečně s mateřskou starostlivostí a někdy jsem přehnaně opatrná. Že je nechávám spát v posteli – dokonce s hlavou na polštáři. Že je nedokážu nechat vyhladovět, když jim nechutnají granule, a proto kupujeme krmivo jen v malých baleních a střídáme je podle toho, jak si zrovna milostpáni vzpomenou. Když sedíme v čekárně na veterině, chovám Muffina v náručí a vyprávíme si, aby se nebál. Nemám ani to srdce ho páčit z boudy, když se odmítá jít proběhnout ven. Vždycky ho lákám na pamlsky, aby vylezl sám. Ale přesto si nemyslím, že bych to přeháněla. Jsem jen… mateřsky založená. Nejsem na hlavu.

DSC_0075

Nepořádáme narozeninové party – konec šmytec. Klukům jsou nějaké narozeniny u jejich chlupatých roztomiloučkých pozadí. Je to naprostý nesmysl, který psům jen narušuje denní režim a co hůř – kazí žaludek. Kdo kdy slyšel o tom, že by pes měl dostávat dort? Pes by měl dostat svou pravidelnou a zdravou večeři. Může dostat novou hračku, vepřové ucho na kousání nebo třeba delší venčení, ale balonky, party a dort? Dort si, páníčku, můžeš strčit… do lednice. A tak se dostáváme k dalšímu bodu – klukům přísně hlídám jídelníček a žádné lidské nesmysly na něm nemají co dělat. Psí čokoláda. Psí sušenky. Psí bonbony. Svatá pečená huso – proč? Pes dostane dávku kvalitních granulí / konzervu / syrovou stravu a hotovo. Ke žvýkání nějakou tu okrajovou část dobytka a občas na chuť kus sušené plíce nebo ledviny.

DSC_0110

Přiznávám, kluci dostali vánoční dárek. Ať už to tedy víte. Ale jenom proto, že se mi jejich starý pelíšek hrozně špatně cpal do pračky. Dostali černý pelech o velikosti středního letiště a když jsou chvilku úplně v klidu, člověk by je na něm skoro nenašel. Jenže pelech je pořád pelech. Není to postýlka s nebesy a povlečením se vzorem kostiček a míčků. Klukům nekupujeme blbosti. Mají svůj obleček na zimu a na léto pláštěnku, protože když jim promokne kožíšek, nikdo s nimi už ani nehne. Mají krásná vodítka a známky a mají správně vybrané kšandy. Mají obrovskou zásobu tenisáků a hračky na přetahování. Ale neoblékáme je do svetrů, mikin, klouboučků a podobných přitroublých zbytečností. Nikdo u nás nenosí šatičky.

thumb_DSC_0027_1024

Držíme se Cesarových přikázání jak to jde. Se psy se nedomlouváme, nesmlouváme, máme nějaká pravidla a na těch nekompromisně trváme. Když se někdo při venčení zatoulá, nevoláme na něj polohlasem „Muffínku, pojď sem, pěkně prosím…“. Maminka je možná milá a neškodná, ale když zařve, postaví se i jehličí na stromech do pozoru. Ano, jsem maminka. Jsem napůl psí a napůl lidská máma, podle toho, co je právě potřeba. Díky bohu, že těm svým brabantíkům můžu kupovat granule a nemusím pro ně vlastnoručně lovit.

Záležitost s packou

Když jsme si přivezli domů Dobbyho, vypadal jako bezbranné opičí mládě a jeho čumáček s námi byl ať jsme se hnuli kamkoliv. Vidím ho jako dnes, jak čekal těsně za dveřmi sprchového koutu a poplakával, jestliže si maminka myla hlavu na jeho vkus už moc dlouho. Byl naším chlupatým a mazlivým miminkem, maličkým človíčkem ve čtyřnohém těle. Ale přesto přese všechno se choval stroprocentně jako pes. To jen my jsme z něj měli oči navrch hlavy.

muffin-packa

Muffínek měj stejnou barvu a stejně krásné štěněcí bříško (kulaté a hlaďoučké, jakoby spolkl tenisák), ale to bylo všechno. Dá se říct, že jsme nebyli připravení na takový nedostatek… přirozených instinktů. Bál se každého psa, bál se tmy, bál se hluku… ale o to víc přilnul k nám. Muffin miluje lidi, svoje i cizí, nedělá rozdíly. Dobby je taky mazlík, to se mu nedá upřít, ale u Muffina je to skoro posedlost. Jde to až tak daleko, že se chvílemi chová víc jako člověk než jako vlk. Tedy… skoro vždycky. Chodí po zadních, dokonce zvládne na zadních i skákat a couvat – prý to má po svém psím tátovi. Ale Muffin je i větší ukecánek než Dobby. Zvládne nadávky, stěžování, pláč i ustrašené kňourání. Když na Silvestra venku létaly petardy, vlezl mi na krk, žužlal mi ucho a vyprávěl mi až do dvou do rána. Muffin spoléhá na maminku, že ho nakonec vždycky nějak zachrání.

packa

Nejpodivnější je ale ta záležitost s packou. Muffin od nás musel okoukat pár triků, jinak si to nedokážu vysvětlit. Místo aby věci očuchával, raději do nich opatrně šťouchá packou. Lidem pokládá packu na ruku nebo na hrudník, když chce mazlit. Chytá se mého předloktí, umí mě dokonce obejmout kolem krku. Když ho lidský táta zlobí a fouká mu na nos, Muffínkovi dojde trpělivost a dá mu packu přes pusu.

Muffin je zkrátka dáreček, takový rozmazlený malý skřítek. Jestliže si normální pes myslí, že i všichni ostatní v jeho smečce jsou psi, pak mistr Muffin zřejmě podléhá dojmu, že je člověk.

Počasí pod psa

Poslední dobou to na dlouhé procházky moc nevypadá. Klukům se nechce ze dveří, vadí jim mokrý sníh na silnici… zkrátka obcházíme blok pořád dokola a pak zase šup domů do tepla. Teplota skáče od dvou stupňů po mrazivých mínus deset, v noci se Muffínek tulí pod peřinou div se mi nepřilepí na záda a hlavně se pořád plácáme jenom doma, hrajeme si na gauči a aportujeme v předsíni. Kde má ten malý sladký brabantík schované tlačítko, aby se na zimu dal změnit v huskyho? Chtělo by to odolnější model, když dojde na lednové počasí.

blognew3

Jak leden postupuje směrem k jaru a počasí se nelepší, dostává lidská část smečky rýmu a kašel, takže chuť na dlouhé procházky už nemá nikdo. Pak už je to skutečně jen život pod dekou, vylézt ven, zařídit to nejnutnější a vrátit se zpátky. Dobby s Muffinem na mě prý klidně budou čekat v posteli, žádný problém. Sledujeme předpověď počasí, ale ta se mění klidně i v průběhu dne, takže odhady na týden dopředu mají prakticky nulovou výpovědní hodnotu. Klukům teď občas přidávám na lžíci jogurtu jistrocelový sirup, aby zůstali zdraví. Minulou zimu Dobby někde přišel k ošklivým střevním potížím a skončil na kapačkách. Prý si to předávali psi v okolí mezi sebou, nebyla jsem jediná, kdo přivedl na veterinu takovou ublinkanou katastrofu. Od té doby jsem háklivá (tedy ještě háklivější, než jsem byla) na jeho olizovací výpravy po okolí a od těch nejšpinavějších míst ho nemilosrdně odtahuju za kšandy.

blognew2

Zima s brabantíkem zkrátka není vyloženě radostné poskakování v závějích. Když napadl první centimetr sněhu, kluci venku začali hrát „na chudáka“. Po několika krocích v tom studeném nadělení začal pokaždé jeden nebo druhý zvedat nožičku, kulhat a tvářit se ztrápeně. V takovým případě nezbývá, než ubohou nožičku vzít do dlaně, otřít a zahřát a po sto metrech zopakovat. Ještě tak grifonka vytáhnout do hor, nějakého chlupáče, kterého už rok nikdo netrimoval. Ale brabantíka? A obzvlášť Muffina? Nikdy.

blognew1

Co nám zbývá? Venčíme se často a pokaždé jen na chviličku. Kluci se z nudy perou, ohryzávají mě i sebe navzájem. Někdo (nechci jmenovat) okousal dveře a taky botník. Nemáme jinou možnost, než načít balení vepřových uší po deseti kusech a čekat na jaro. Já jen doufám, že se nikde nezdrží.

Bojíte se brabantíka?

Zdají se vám štěňátka k Vánocům / štěňátka z množíren / opuštěná štěňátka jako ohrané téma? Všichni už to četli, bla bla, najděte si dobrou chovatelskou stanici, bla bla bla… Opravdu? No nejspíš se to ještě tak docela ke každému nedostalo. Poslyšte nyní pohádku o brabantíkovi, který tak moc zlobil svoji maminku, až musel s tátou k paní veterinářce. A jak to bylo dál?

blog1

Máme doma chronického nežravce. To je hotová věc. Ta naše rozmazlená kulička chlupů (toho času v pokročilém stádiu línání) nechtěla baštit tak dlouho, až se ráno na procházce zcela neroztomile poblinkala. A pak ještě jednou doma do pelechu. Mamča je hysterická plašanda, to všichni víme, takže nakázala nekompromisně prohlídku na veterině. Odseděl si to taťka, protože měl zrovna víc volného času. Trocha rovnoprávnosti musí být. V Muffínkovi to ani moc neškrundalo a po nějakém čase rutinního klepání se před vstupem do ordinace začal vypadat zase jako normální zdravé štěňátko.

blog2

V čekárně už hnízdila jistá rodinka, zřejmě čerstvě obohacená o nového člena. Bylo tři dny po Vánocích, tak proč taky ne, že. Cizí prcek ještě neměl očkování, takže ho úzkostlivě drželi z dosahu toho „ošklivého, nemocného psa“, od kterého by ještě mohl něco chytit – aka Muffina. Naštěstí šli na řadu jako první a tak vydrželi statečně až do předvolání k paní doktorce. Naše veterina je výborná a nemohla bych o ní říct křivého slova. Má ale skutečně maličkou čekárnu a tenké dveře do ordinace… takže kromě zdravého Muffínka, který dostal jen lék na uklidnění žaludku a dvě dietní konzervy, přinesl táta domů výčet neduhů ubohého druhého pacienta – zánět uší, zánět v oku a blechy. Zároveň s účtem dostali majitelé i základní balíček informací o zdravotní péči pro psa – takový, který měli mít už dávno nastudovaný.

Prosím, nebojte se brabantíka. Jeho mamča je prostě jen přehnaně opatrná. Z čeho byste měli mít daleko větší strach jsou podvodníci a lumpové, kteří chovají štěňátka v klecích a prodávají je jen kvůli zisku, nemocná a vyplašená. Štěňátko je kámoš – ne hračka.